Epitelie kulaté (MS)

Vyšetření je indikováno při podezření na infekci močových cest, slouží k záchytu chorob renálních i dolních cest močových.

počet/µl

Pracovní dny

Pracovní dny, víkendy a svátky nepřetržitě.

V den přijetí materiálu do laboratoře.

Do 2 hodin od přijetí materiálu do laboratoře.

Dle typu materiálu pro laboratorní stanovení – kapitola C.5. – Používaný odběrový systém Laboratorní příručky.

moč pro biochemická vyšetření

Kapitola C.9. – Množství vzorku Laboratorní příručky.

U_ moč pro biochemická vyšetření

3 ml

3 hod

3 hod

4 hod

.

Neuvádí se.

Neuvádí se.

K vyšetření je nejvhodnější vzorek první ranní moče. Během noci při nepřijímání tekutin se moč dostatečně koncentruje v močovém měchýři a patologické hodnoty jsou tedy nejvýraznější.
Během dne se příjmem potravy moč alkalizuje, její vlastnosti mohou být také významně ovlivněny terapií, zvláště diuretiky. Ranní moč bývá nejkyselejší, je tedy menší pravděpodobnost lýzy elementů a falešné negativity v případě dysmorfních erytrocytů. Močové konkrementy jsou méně rozpustné, a proto je jejich hodnocení zatíženo menší chybou.

Buňky přechodného epitelu mohou pocházet z povrchových nebo hlubších vrstev. Častější je první typ s průměrem 18 - 30 µm, s kulatým nebo ovoidním jádrem. Dvoujadernost těchto buněk není zvláštností. Tyto buňky obvykle obsahují v jádře jemně granulovaný chromatin a viditelná jadérka. Cytoplazma je většinou pouze jemně granulovaná, granulace bývá vzácně kolem jádra a naopak častěji na periferii buňky. Vyskytují se u zánětů vývodných močových cest. Povrchové buňky přechodného epitelu se mohou vyskytnout i v moči zdravých lidí.

Buňky ze spodních vrstev urotelu (bazální buňky) jsou menší a jejich tvar je mnohem variabilnější. Jejich obvykle vejčitý tvar může přecházet v neobvyklé formy, jako buňky ve tvaru kyjovitém, kladívek či buněk "s ocáskem" (připomínající žabího pulce). Kladívkovité buňky mohou mít i dvě jádra. Jejich výskyt v sedimentu znamená většinou poškození hlubších vrstev urotelu, které může být způsobeno buď litiázou nebo malignitou.

Renální tubulární buňky vykazují největší tvarovou variabilitu. Různé části renálního tubulu jsou složeny z různých typů buněk. Liší se tvarem (ploché i sloupcovité), polohou jádra (v centru či na periferii), organelami v cytoplazmě a membránou. Jejich velikost je cca 13 µm. Renální tubulární buňky nalézáme obvykle jednotlivě, někdy však i ve formě malých shluků, popřípadě zabudované do válců. Cytoplazma renálních tubulárních buněk je obvykle hrubější, jádro také neobsahuje jadérka, jak je obvyklé u buněk přechodného epitelu. Jejich zvýšený výskyt v sedimentu je obvykle spojen s chorobnými změnami v ledvinném tubulu, tj. akutní tubulární nekróza, s infekcí horních močových cest, při akutní tubulointersticiální rejekční nefropatii, ale též při glomerulonefritidě nebo virové infekci, popř. působení nefrotoxických léků. Obvykle jsou doprovázeny dalšími elementy, které jsou typické pro parenchymatózní onemocnění, jako jsou válce, dysmorfní erytrocyty nebo lipidové kapénky.

Nejsou známé.

​SOP-BIO452​